Autorkou textu je Kristýna Kolikokoli Routnerová

Nedávno jsem na webu narazila na slovenský článek, který se vysmíval českému překladu knih o Harrym Potterovi. V článku byl kritizován už jen samotný fakt, že byly některé věci překládány do češtiny, zatímco ve slovenské verzi si mnohdy chytře nechali originální názvy.

Není ale nic horšího, než když někdo překládá (ať knihu, titulky nebo dabing) doslovně, nebo nechává originální názvy (ano, jsou výjimky). Malé české dítě neví, co je Hogwarts (neslyší tam to prase) nebo Durmstrang. Jen si řekne: „Aha, je to složité cizí slovo, takže je to asi fiktivní svět!“ Tím to končí. Přejde to jako 150 dalších podivných názvů, které slyší každý den. Kdežto když se řekne škola Bradavice, tak hned vytane na mysl: „To je divné, proč by někdo pojmenovával školu takhle? To asi nebude jen tak obyčejná škola!“ Podobné je to se slovem Kruval, pod kterým si lze hned představit ty dřevorubce s obvodem paže jako má Hagrid břicho – drsní hoši jak má být. Originální Durmstrang zní pro české dítě jako něco, co Trautenberkovi ukáplo z nosu. Slovenský Rokfort je sice dost sýrové jméno, ale efekt „podivného názvu pro školu“ pravděpodobně splňuje – rozhodně lepší varianta než zanechat originál.

Dost nešťastný je překlad Moaning Myrtle jako Umrčaná Myrta. Její jméno tak přišlo o svůj uplakaný efekt. Je přece jedno, jestli se ta postava jmenuje Myrta, Myrtla nebo třeba Pepina. JKR vybrala jméno Myrtle, protože ve spojení se slovem moaning zní plačtivě – ne proto, že by jí na jméně Myrtle tolik záleželo. V češtině proto máme Ufňukanou Uršulu, která zní tak ubrečeně, jak má. Umrčaná Myrta připomíná spíše věčně uraženou spolužačku ze základní školy než uplakané děvče.

Překlad kolejí jako Chrabromil nebo Slizolin ve slovenštině je jenom krok od překladu typu Písně ledu a ohně, kde se to hemží lordy Vysokověžnými a podobnými paskvily. Jsou to spojená slova, až příliš doslovná, která naznačují, že čtenář není dostatečně bystrý, a proto musí dostat na zlatém podnosu, co ten název vyjadřuje. Nebelvír není slovo, které bychom mohli najít ve slovníku, ale i když ho řekneme někomu, kdo svět Harryho Pottera nezná, velmi lehce z něj pozná pravý smysl – slyší tam toho lva, tu chrabrost a odvahu, i když v tom názvu nejsou vyjádřeny přímo. A zároveň to zní jako jméno, což je také důležité (viz „reálné“ Rowena z Havraspáru vs. „prvoplánově fantasy“ Brunhilda Bystrohlavová).

(Ne)překlad jmen je často otázkou citu. Zatímco přeložení Myrtle na Uršulu je důležité a chytré (ještě o kus dál v genialitě je překlad z Dumbledore na Brumbála), jsou jména, kde je překlad spíše na škodu (např. Harry Potter, Severus Snape, lord Voldemort atd.). Pak jsou jména jako Luna (v češtině Lenka) nebo Gilderoy (Zlatoslav), kde jde o sílu zvyku a kde na překladu tolik nezáleží. Luna evokuje Měsíc, takže to sedí na tajemnou dívku, ale na druhou stranu Lenka-Střelenka zní zpěvně a „opravdově“. České dítě se ve školce/škole setkává s podobnými rýmovanými urážkami (hned si vzpomenu na spolužačku Madlu, které říkali „Madla spadla z umyvadla“). K Lence se tedy dá vymyslet originálnější a reálnější rýmy než k Luně.

Pak tu máme quidditch (famfrpál), což je vskutku podivný název pro sport, to ano, ale vypadá jako slovo, které by mohlo v angličtině existovat – ale v žádném případě ne jako slovo, které by mohlo existovat v češtině. Takže překladatel logicky vymyslel jiné, které je sice vymyšlené, ale zároveň zní jako opravdové slovo ze slovníku.

Co spousta lidí nechápe, je, že překlad se nedělá kvůli tomu, abychom dostali knihu a slovo od slova věděli, o čem je, ale aby z ní měl český čtenář stejné pocity jako ten, v jehož jazyce je kniha původně napsána. Aby si asocioval významově podobné (ne nutně stejné) věci – např. znovu onen Durmstrang, který zní Angličanům tvrdě a drsně. Zní taky trochu německy. My máme Němce hned za rohem, a nikdo si je nepředstavuje jako „drsňáky“, proto by tenhle název u nás neobstál. Musí se tedy najít nějaký jiný – nejlépe něco, co zní trochu Rusky (koneckonců to byli Bulhaři, a ti mají rozhodně blíž k Rusům než k Němcům), protože muži ze Sibiře jsou tvrdí hoši. Dementor zní pro anglicky mluvící dítě strašidelně, ale v češtině slyší jenom „dement“, tedy ne něco strašidelného, ale spíš k smíchu. Naopak u mozkomora si malé české dítě nadělá do kalhot, protože mor (a ještě na mozku) by nikdo nechtěl.

Překladatel proto nemá být znalý v angličtině (resp. jazyce, ze kterého překládá), ale především ve svém mateřském jazyce (do kterého překládá). Musí se oprostit od frází a slohu cizího jazyka, který se liší od toho českého, jinak by překlad vypadal křečovitě a uměle. Čtenář překladu musí mít z knihy vždy stejný pocit, jako čtenář originálu. Stejná pravidla by měla platit i pro dabing nebo titulky. Takže když to vezmu kolem a kolem – odpůrci české verze stále nechápou smysl překladu a překladatelé jako bratři Medkové jsou Bohové.